Je to možná trošku hard-core, ale… ale je to potřeba říct! Proberme se! Kam až necháme naše životy dojít jenom proto, že nevezmeme život pevně do svých rukou a svoji neschopnost tvořit a žít podle svého, schováme za nemoc??

Vyslechla jsem si příběhy spousty žen (i několika mužů), a dnes vám některé z nich prozradím. Tentokrát to ale nebudou ty, které pozitivně motivují svým šťastným koncem. Protože jsem si všimla co je pozitivní, pří-jemné či jedno-duché, to máme tendenci opomíjet. Nedáváme pozornost. Ale co je negativní a dechberoucí ve své hrůzostrašnosti, tomu věnujeme pozornost často i několik dní. A abych probudila ty, kteří si probuzení v koutku duše přejí, podělím se s vámi dnes o to, co vám taková jedna nemoc může všechno vzít.

Taky jsem si nechala vzít spoustu dní, radostí i zážitků jenom kvůli dermatilománii.

Ale víte, co na tom všem bylo nejhorší? Že jsem si za to všechno včetně mých (n)emocí mohla sama. Jo. Ale… víte jak to je. Když se to svede na tu cizojazyčnou nemoc, člověk se ztřepe zodpovědnosti a je za chudáka. Což je příjemná role. Ale jen do chvíle, když si uvědomíte, že se tím stáváte závislými na dané nemoci a jejími vrtochy. Že s ní nemůžete nic udělat a musíte se jí podřídit. Začne vám diktovat, co si můžete a nemůžete obléknout, zda se můžete v létě koupat nebo ne, prostě co máte a nemáte dělat…

A vy nemáte páky na to, abyste se jí vzepřeli a dělali si to po svém, protože jste se svojí nemocí doslova stali. A to je fakt naprd, protože kde je vůle nula, tam je akce nula… a celý život je vlastně na nule.

„Kvůli dermatilománii jsem se dodnes nevdala, a to už mi dvacet dávno bylo… vlastně i třicet..!!!“

Kdysi jsem se setkala s ženou, která měla rodinu, děti, muže… ale zjizvená tvář, a záda plná boláků ji o svatbu připravily. No uznejte, stojí vám ta ne-moc za to, mít celý život jiné příjmení než vaše děti?

Je mi z toho do pláče a moc věřím, že ta žena, a spolu s ní i spousty dalších, si svůj svatební den jednou přeci jenom ještě užijí a na smrtelné posteli si nebudou vyčítat, že daly přednost diktátu dermatilománie před životem podle svého…

Připadá vám to jako síla? Tak to se před následující zkušeností radši chytněte stolu:

„Děsí mě, když se škrábu a pozoruje mě u toho moje dítě, ale neumím si pomoci. A ještě hůř mi je, když vidím, že se začíná škrábat taky… “

A teď už opravdu pro otrlé:

„Když mě chytne ataka a já se škrábu nebo si vymačkávám póry několik desítek u zrcadla, tak mě z TOHO nedokáže vytrhnout ani pláč mého miminka… Slyším, jak pláče, ale to nutkání je silnější!!!“

Jo. Úplně tenhle stav chápu. Já jsem jednu dobu řešila jsem svoji nemoc snad nonstop. Vzala mi snad statisíce hodin, pozornosti, síly. Obrala mě o tisíce dní, tisíce zážitků, miliony nádechů. Vzala mi radost, smysl, chuť žít a tvořit. Vzala mi svobodu. Ale taky mi natvrdo demonstrovala sílu myšlenky. MOJÍ myšlenky. A za to jsem jí i sobě moc vděčná.

Až nyní chápu, že jsem se o to všechno nechala připravit sama. Byla jsem u toho všeho přítomna a všemu jsem dala svůj tichý vnitřní souhlas. Drásá mi srdce, když jsem svědkem těchto opakujících se příběhů. Protože bych vám toho chtěla tolik říct, tolik pro vás udělat. Ulehčit vám to, urychlit skrze svoje vlastní zkušenosti tu cestu ven.

Ale už jsem pochopila, že většina lidí nenaslouchá. Taky jsem taková byla, takže to chápu. Je to tak v pořádku. Nesoudím. Taky jsem se ptala po radě, a když jsem ji dostala, tak mi přišla například moc JEDNODUCHÁ. Nebo jsem měla pocit, že na ostatní lidi by ta rada fungovala, ale na mě ne, protože můj případ je přeci jiný, SLOŽITÝ. Celý můj život byl složitý.

Taky máte pocit, že je váš život nebo zdravotní případ složitý? A už vás to nebaví? Možná je načase začít dělat věci jednoduše… A možná, že právě nyní se pro to NYNÍ rozhodnete i vy…? ♥

L.