Zazlívala jsem si, že sama sobě ubližuju. Že si ničím svoje tělo nějakou nemocí, která vznikla z toho, že jsem neměla na prvním místě sebe. Neměla jsem se ráda za to, jak moc jsem si ublížit nechala. No jasně, že od těch nejbližších, od koho jinýho. A tak, však to znáte.

A za tím vším ta plejáda blbců, idiotů… i těch nejmilovanějších, kteří se na mně vyřádili a já jim to dlouho nebyla schopná odpustit. Bolest se totiž těžko pouští, když pořád ještě bolí. To zná asi každý. A do toho jsem poslouchala, že když odpustíš druhým, odpustíš sobě. To je vážně fajn slyšet, když to všechno pořád bolí. Kčertu s poučkami, mně je totiž zle!

No nic, potřebovala jsem se posunout. Bylo mi z příběhů ostatních jasné, že odpuštění umí zázraky včetně uzdravení, a věřila jsem, že to bude i můj případ. Kromě OCD, které jsem si přála aspoň o další kousek zmírnit, když už ne zcela vymýtit, mě trápily chronické záležitosti typu bolesti zad a tak. Ne měsíc, ne rok. ODMALA.

A tak jsem se na to vrhla. Nejprve jsem si dala za úkol odpustit všem těm lidem okolo. Měla jsem snad nekonečný seznam lidí, kteří mě kdy v životě nazlobili nebo mi ublížili, a k tomu pár jobových případů, které svojí intenzitou převyšovaly veškerou ostatní kvantitu. Odpuštění sama sobě za to, jak moc jsem si nechávala naložit, jsem si nechávala na potom. Nejdřív těm ostatním, ať mám to největší sousto co nejdřív z krku.

Jakmile se vám podaří odpustit (což poznáte třeba tak, že je vám daná bolístka i osoba najednou zázračně jedno), uleví se vám, to je jasné. Všechno najednou plyne tak nějak radostněji, vaše návyky či diagnózy ustupují do pozadí a do popředí se dostáváte VY. Vaše světlo, vaše já, vaše autentická bytost. Tohle se asi myslelo tím, že odpuštěním druhým odpustím sobě – říkala jsem si. Že se jakože teda vlastně uleví mně, ne jim, a tedy odpouštím KVŮLI sobě, ne kvůli nim. Tak nějak jsem to předpokládala.

OMYL.

Nevěřila bych, že ta věta platí doslova. Teď už to vím. Po několika týdnech intenzivní práce na odpuštění, do které jsem se pustila z ryze sobeckých důvodů – abych byla zdravá, autentická a šťastná já, a tedy i celá moje rodina (protože co si budeme namlouvat – když září žena, září i všichni kolem ní) – jsem se chtěla vrhnout na odpuštění sebe sama. Do té doby jsem s ním jen tak laškovala, ale pořád si ho nechávala na POTOM. Až se popasuju se všemi okolo. Třeba s…

  • s rigidními vyhořelými učitelkami, které byly protivné, zkostnatělé a zabíjely ve mně radost z života a tvoření.
  • s předchozími partnery, kteří mi byli zrcadlem toho, jak moc jsem se ještě nenašla.
  • s agresí, kterou někteří lidé v mém okolí ventilovali vnitřní neštěstí a já se u toho „náhodou“ nachomýtla.
  • s rodiči, kteří kopírovali zkopírované vzorce předchozích generací a zapomínali u toho na to, že jsem jako malé dítě nebyla jejich nepřítel, ale zrcadlo vlastního neodpuštění.

Víte, jak poznáte, že jste opravdu odpustili a nemáte v sobě žádný blok ani ukryté trápení? Když po všech těch nánosech najednou potkáte sami sebe a dotknete se. Sebe… A víte, jak poznáte, že jste se sami sebe dotkli? Že se do toho doteku zamilujete a už se ho nebudete chtít vzdát. Nikdy!

„Když odpouštíš ostatním, odpouštíš sobě.“ Ostatním už jsem odpustila, k tomu PŘIJALA svoji vlastní životní cestu… a teď teda odpustím ještě sama sobě a budu to mít komplet. Tak jo, jdu do toho…. počkat! Do čeho?! Co si mám odpouštět? AHAAAAAAAA………….. Tak takhle to je!!! Na cestě odpouštění druhým jsem darovala odpuštění sama sobě, aniž bych si toho všimla. Aniž by mě to stálo jedinou slzičku, jedinou meditaci.Tak tohle je vážně božský….. Došla mi slova nad tou dokonalou hrou. Nad Životem. A já si říkala, že mi se mnou je poslední dobou najednou „zničehonic“ tak nějak nějak…. konečně hezky. I s dermatilománií na krku a klidně i kruhama pod očima! ♥ ♥ ♥ 

Říkáte si, že vaše životní či zdravotní nepohoda přeci musí mít nějaký DŮVOD?

Stáhněte si eBook zdarma a naučte se 3 KROKY pro nalezení skryté PŘÍČINY svých (n)emocí!