Před časem jsem někde zaslechla, že jakmile se jednou dotknete sami sebe, tak už se tohoto prožitku nebudete chtít vzdát. Je to totiž natolik opojné, silné a naplňující, že už nebudete chtít jít nikam jinam než právě sami k sobě. Já osobně bych k tomu ještě dodala i to, že je to NÁVYKOVÉ 🙂

Co mě na tom však baví úplně nejvíc je to, že tenhle stav vědomí si sebe sama je sám o sobě i lékem a nástrojem snad úplně na všechno. Jo a taky ho lze kdykoli vyvolat i prodloužit. Vydržte, hned objasním.

Naservíruje nám starý vzorec

V jakékoli stresové, (rozuměj ZÁTĚŽOVÉ situaci), se nám tak trošku (dost!) zatemňuje mozek, patrně abychom nebyli rozptylováni a měli plný fokus na danou nepříjemnou/nebezpečnou situaci. V takovou chvíli ze svých starých zaprášených mozkových skrýší vytáhneme staré, zautomatizované a pěkně smradlavé vzorce či návyky, které okamžitě uplatníme.

Takže třeba se dostaneme pod tlak a začneme na druhé křičet, ačkoli běžně hlas nikdy nezvyšujeme, začneme se (znovu) škrábat nebo si kousat nehty, ačkoli už jsme s tímhle zlozvykem skončili na základce… anebo se třeba začneme slovně bránit a kopat kolem sebe, protože jsme si nápodobou osvojili z vlastní rodiny parádní vzorec vztahovačnosti a v zátěžové situaci jsme na pár sekund zapomněli na to, že SI NEMÁME BRÁT VĚCI OSOBNĚ, ačkoli v každodenním životě se nám většinou tímhle novým náhledem daří řídit. Prostě se vrátíme ke staré a často nežádoucí reakci, protože takhle prostě náš mozek při zátěži funguje. Vytáhne starý, ověřený vzorec a okamžitě nám ho naservíruje.

V takovou chvíli máme dvě možnosti: buď můžeme ten starý vzorec chování, který se nám nelíbí ale holt už se tak nějak zaktivoval, považovat za hotovou věc. Ať už jde o depresivní myšlenky, smutek, nervozitu, anebo opravdu o projevené chování jako třeba bušení pěstí do stolu či drásání vlastní kůže. Přistihneme se, že v „tom“ už zase jedeme. Mělce dýcháme, potíme se, anebo se jen cítíme nekomfortně, nervózně, či nám hlavou jedou vztahovačné myšlenky typu „ONI mi chtějí ublížit“.

Pro takovou chvíli, kdy nám mozek/myšlení podstrčí nechtěný vzorec chování či myšlenku, mě napadá následující příměr Jardy Duška: uvidíte v kuchyni na talíři HOVNO. Buď ho můžete sníst, případně řešit kde se tam vzalo a strávit tím třeba celý další den. Anebo to hovno uklidíte a talíř vymyjete. Rozumíme si?

Volba? Ideální reakce!

Takže vězte, že i při zátěži máte VOLBU. A že vám to připadá nereálné nebo směšně jednoduché neznamená, že to není pravda. Znamená to, že vám to jen doposud nikdo svým příkladem neukázal, nikde jste to doposud v praxi neviděli a žádný učitel ani rodič vás to neučil. A teď k praxi.

Přišla nenadálá situace, která vás vychýlila z vašeho středu. Třeba vám šéf oznámil, že máte padáka, nebo vám zavolala nemocná tchyně a spustila svůj imperativní půlhodinový monolog. Je vám nic moc a váš mozek reaguje zkratkovitě – bez přemýšlení. Začnete řvát / škrábat se / začne se vám dělat zle / začnete vidět tmu nebo je vám na omdlení. V já se vás ptám – jak byste nejraději reagovali, kdybyste si mohli vybrat? Co byste udělali, jak byste se cítili?

Už víte? Tak. Teď mě nejspíš nakopnete, já vím, ale když já to musím říct. TAK SE TAK CHOVEJTE. To nevadí, že v první chvíli vám najel starý mechanismus, za který na sebe nejste třeba úplně pyšní. Klidně v půlce situace si vzpomeňte na to, že se ptáte sami sebe, jak byste reagovali, kdybyste si to mohli zvolit.

Nejradši byste se vůbec nerozrušovali a odkráčeli z místnosti? Nebo byste svojí tchyni nejraději popřáli hezký den a položili jí telefon? TAK TO UDĚLEJTE. Nikdy není pozdě. A jakmile to zvládnete jednou, příště už vám to půjde skoro samo. Přísahám. A pak už se vám sama sebe ztratit jen tak nepodaří. Fakt.

Já jsem si vždycky přála, aby moje mysl byla silnější, než moje zautomatizované škrábání, které přešlo až do nemoci s označením OCD. Nyní se KAŽDÝ DEN znovu a znovu vědomě rozhodnu, kdo JSEM a v zátěžových situacích taktéž. Díky tomu probíhá každý můj jednotlivý den v duchu toho, kým jsem se rozhodla být. Ne v duchu toho, co BYLO. Kéž by nás tohle učili ve škole… Ale neučí, takže nezbývá, než se to naučit sami a následně to dětem předat vlastním příkladem ♥

Nedaří se vám být sami sebou, protože vaše myšlenky pořád bloumají v minulosti? Chcete se od minulosti jednou pro vždy odpoutat a být šťastní tady a teď? Pak nahlédněte do ozdravného programu Odpusť a uzdrav se ZDE >>