Můj život už nebude stejný, jako předtím. Před tím, než jsem prohlédla poselství své nemoci a pochopila, že se jedná o volání mojí duše. Už to totiž nedopustím. Proč?

? Život PŘED byl sice pořád životem, ale můj postoj byl nahodilý, odevzdaný okolnostem a okolí, a přitom rádoby pevně držený v rukou a ve snaze být plánovaný.

? Život POTÉ, tedy nyní, je v proudu, bez mojí urputnosti jej řídit, ovládat a směrovat. Zmínila jsem, že je takhle mnohem lepší?

? PŘEDTÍM jsem žila ve stresu v osobní i pracovní oblasti, bez ohledu na to, zda z okolností stres plynul či ne. Byla to zkrátka moje naučená životní strategie, brát všechno tak, jak se zdá, že to přichází. Bez vědomého rozhodnutí, kým chci vůči dané situaci být. A tak jsem byla pořád v jednom kole a na nejrůznější situace reagovala NUTKÁNÍM se škrábat a nípat, jak už to u dermatilománie bývá.

? POTÉ: Pořád jsem v jednom kole, ale mezitím frkotem si stíhám odfrknout, kolikrát chci. Ne proto, že bych měla víc času, ale proto, že si dělám čas na sebe x-krát za den. Ne tím konzumním způsobem typu „sednu si na terasu, dám si kafe a nalakuju si nehty“, ale po svém. Zastavím se, nadechnu se, ponořím se do Kurzu zázraků a zamedituji si pár sekund (nebo kolik mi situace dovolí) na nějaké téma.

A HLAVNĚ. Už si sakra vážím každé klidné chvíle (=bez nutkání), a tak dělám všechno pro to, abych si ji nenechala narušit. Už nekývu na všechny nabídky a potřeby okolí. Už se vědomě rozhoduji, zda mi daná nabídka na aktivitu, práci nebo cokoli, dělá radost. A když ne, buď do ní nejdu, anebo změním svůj přístup natolik, aby mi radost dělala. Pojmu ji třeba jako školu, výzvu a tak. Ale už se snažím nedělat věci s vědomím, že mě stresují, ale MUSÍM. Nemusím nic a moje znovu-nabyté zdraví je pro mě důležitější, než jakýkoli nesouznící vnější vjem, vykoupený bojem s nutkáním plynoucího ze stresu.

? PŘEDTÍM jsem bojovala se stress-managementem. Ačkoli jsem byla nonstop v obrovské zátěži (pracovní i rodinné), byla jsem těmi nemocnými náhledy a „problémy“ OSTATNÍCH natolik zaneprázdněná, že jsem neměla prostor v tom kolotoči praktikovat jakoukoli metodu psychohygieny. Výsledkem byl vnitřní přetlak, který chtěl ven a kudy jinudy, než skrze dermatilománii samozřejmě.

? NYNÍ: Protože už vím, jak pro mě jakožto člověka, který má stále každodenní náchylnost k dermatilománii, náročné vypořádat se se stresovou situací ZDRAVĚ a bez strupů na pleti, dělám PREVENTIVNĚ všechno pro to, abych sama sebe nepřistihla uprostřed ATAKY. Mám celý arzenál preventivních opatření, která už dva roky aplikuji sama na sobě i na svých klientkách, a světe div se – je to alfa a omega úspěchu. Prevenci považuji s vědomým dechem (na ten mimochodem nepotřebujete žádného učitele) za nejchytřejší, NEJDŮSTOJNĚJŠÍ a nejúčinnější řešení čehokoli.

? PŘEDTÍM jsem s problémy bojovala, ať to byla moje nemoc, akné, nebo třeba taková sociopatie v rodinném kruhu. (Jo, FAKT existují horší věci, než dermatilománie)

? DNES vím, že mnohem silnější je situaci přijmout a svoji drahocennou pozornost upnout jinam. Klidně jakože natruc, pokud vám to jinak dělá potíže. Což mi připomíná zkušenost jedné klientky, která u mě absolvovala 3-týdenní koučink: „Mám pocit, že čím víc se na svoje akné soustředím, tím se ten maz víc tvoří. … Není to jen mojí pozorností, je to fakt akné. Jdu s tím ke kožní. … Tak kožní říkala, že to žádné akné není, že si tu pleť zanáším sama!“ Ještě pořád pochybujete o síle pozornosti?

? PŘEDTÍM jsem žila v toku chronologického ČASU. Řešila jsem, co bylo a co bude. Jakožto dermatilomanka jsem dokonce měla utkvělou představu, že CELÁ moje minulost je jedno velké škrábání. S každým novým škrábnutím se mi – stejně jako všem dalším s touhle diagnózou – v přítomnosti promítla celá moje „škrabací“ minulost a já v tu chvíli byla na kolenou z tíhy minulosti. Jako by se všechny ty dny plné smutku i depresí v ten jediný okamžik „selhání“ (nemám to slovo ráda, ale když ono je pro dermatilománii tak typické…) sečetly a zavalily mě svojí tíhou. Tíhu viny však nešlo unést, a tak jsem z toho zoufalství upadla do jedné velké a nekončící ataky. No však vy, kteří to znáte, tak… tak to znáte.

? NYNÍ odmítám řešit, co bylo a nevím ani, co bude. (Koneckonců neznám nikoho, kdo by to věděl. Ale znám spoustu lidí, kteří se tak tváří a dokonce jim připadá rozumné se tím jakože zabývat. A dokonce jim to připadá jako relevantní téma k mluvě i přemýšlení i přesto, že se v případě minulosti i budoucnosti jedná o FIKCI. Pardon za únik od tématu, už jdu zpět.) Vím však, že tíha minulých atak mi fakt nedělá dobře, a tak je do své mysli nezvu (a když se vetřou, tak je přepnu na jiný myšlenkový program – otázka vědomé volby).

Řeším to, že nyní je mi dobře a protože si pamatuji, kolik let jsem po tomhle NORMÁLNÍM pocitu toužila (jo on ten stav „bez-deprese“, „nerozškrábaná“ a „bez-vnitřního-přetlaku“ má někdo jen tak, automaticky a bez dřiny? Tomu se mi po vlastní zkušenosti nechce věřit… Ale ráda se nechám vyvést z omylu!), tak si ho fakt KURŇA vážím, opatruju, opečovávám a protahuju ho. Na jak dlouho se mi to jen podaří. A pak zas. Všechno je to jen o tom nádechu, protože ten jediný je TEĎ.

? Závěrem? PŘEDTÍM jsem byla jiný člověk, což jste si ti z vás, kteří mě sledujete od začátku mojí pisatelsko-dermatilomanské éry na tomto blogu (svoje předchozí pokusy vypsat se z dermatilománie nepočítám), všimli. A já jsem si zase všimla toho jak moc jste se změnili po těch dvou letech vy.

Z holek (i kluků, já vím!), které byly rozškrábané snad i pod kůží a nešťastné na tři životy dopředu, jsou ženy, které znají svoji hodnotu, nehroutí se z malých přešlapů, a k tomu mají sílu pomáhat v rámci naší intimní FB skupinky ostatním. Poradí, pohladí, pomohou jak mohou. Protože vědí, že samotné na své cestě jim to dobré slovo taky nesmírně pomohlo.

Jsem na vás holky nesmírně pyšná, protože jsem zatím ještě NIKDY neviděla virtuální prostor zaměřený na určitou „nemoc“, který by nebyl plný stěžování, fňukání a litování. Občas k tomu některá sice máme tendenci, ale není to nic směrodatného. Tolik kvalitních lidí na jednom, byť virtuálním místě, jsem nikdy pohromadě neviděla.

A troufám si říct, že to byla jen a pouze dermatilománie, která z nás vykřesala to nejlepší, a díky které jsme nyní kvalitnějšími lidmi. A tak děkuju. Jí i vám. Mám vás ráda, holky. I tebe, mrško derma-… .