Už jsem ani nevěřila, že se toho dožiji. Že ještě někdy budu kráčet po světě vzpřímeně, bez studu za svoji pleť, klidná a šťastná za to, že vůbec jsem. Okolí mě mělo zaškatulkovanou jako „ta s akné“. Uvnitř mě to ale řvalo. To není akné, to si dělám sama!!!

Jen jsem nevěděla, jak s tím přestat. Světe div se, rady typu „prostě si nesahej na obličej“ vážně nepomáhaly. Když už jsem to totiž náhodou po nějakou dobu zvládla, začala jsem si vytvářet boláky a stroupky na rukou, na dekoltu, na zádech… dokonce i ve vlasech jsem jednu dobu měla milion stroupků.

Bála jsem se, že já a dermatilománie jednou umřeme spolu.

Bylo to jako vytloukat klín klínem. Když se mi začal uzdravovat obličej, měla jsem čerstvé strupy na zádech. Když začaly mizet i ty, přišly na řadu vlasy. Rada zákazu dotyku inkriminované oblasti měla očividně svoje mouchy.

Později jsem zkusila taktiku  „zaměstnám se natolik, že nebudu mít na škrábání a dloubání čas„. Měla jsem dvě zaměstnání a k tomu jsem měla před sebou státnice, diplomku a diplomový koncert. Chodila jsem každý den z domu v šest ráno a vracela se o půl desáté. Polední pauza se odehrávala ve vlaku při přechodu z jednoho zaměstnání do druhého.

Já nechápu, kde na tu dermatilománii bereš tolik času!!!

Dermatilománie se však do mého režimu vešla také. A že si toho času nárokovala…. Bylo to od deseti do dvanácti. Každý večer. Někdy až do půl jedné.

Bála jsem se, že už se dermatilománie nikdy nezbavím. Že jednou umřeme spolu.

happybirthday-2

A v půl šesté budíček. Půl hodiny jsem ráno před zrcadlem nanášela tuny make-upu, aby zakryl moje šrámy. Byla jsem frustrovaná, nešťastná, styděla jsem se. Byl to bludný kruh a smyčka se stále více utahovala. Bála jsem se, jestli to všechno vůbec přežiju. Přála jsem si dostat novou šanci, nový život, bez dermatilománie. Bála jsem se, že se jí nikdy nezbavím.

Já nechápu, kde na to bereš tolik času!„, zvolala jednou moje kamarádka poté, co jsem se jí přiznala, proč jsem permanentně nevyspaná. A proč mám tak silné „akné“.

Umírala jsem každý večer únavou, nenáviděla jsem se za to, jak sama sobě ubližuji za záminkou „čisté pleti“ … a vzbouzela se v hluboké depresi z toho, jak jsem ohyzdná a můžu si za to navíc sama. Zakrývala jsem si tvář vlasy a pak celý den přemýšlela nad tím, jestli i přesto jdou moje boláky vidět. Tak ne asi…

Už to nikdy nechci zažít. ZOUFALSTVÍ. Zklamání. Permanentní deprese a sebe-obviňování. Vzhled byl paradoxně až to poslední. Nejhorší bylo vydržet sama se sebou.

Život začíná tam, kde končí dermatilománie

Díky tomu všemu si ale užívám něčeho, co ostatním připadá jako samozřejmost – užívám si toho, že JSEM. Protože předtím jsem trpěla tím, že jsem musela být. Nyní jsem šťastná za každý den, který prožiji svobodně, bez břímě nemoci a depresí. Nemoci, která mě neustále zpovzdálí sleduje a čeká na správný okamžik, kdy na mě zavolat, ať se otočím.

Je to nemoc, která sice umí odejít, ale ještě dlouho čeká za rohem na to, jestli si ji nezavoláte zpátky. Protože ty sekundy TRANSU a hlubokých meditací, které vám umí nabídnout jen ona, jsou lákavé.

Ne však pro člověka, který od základů změnil svůj život z toho, co by měl na to, co CHCE. Člověka, který nyní žije svůj nejlákavější a nejbarevnější SEN – život bez „dohledu“ dermatilománie.

Ten sen už si nikdy nenechám vzít. A víte co? Nepřeji tuhle nemoc nikomu a sobě už vůbec ne – ale děkuji za tu zkušenost. Děkuji za každý můj nádech. Protože je to ohromný dar, vědět, že vám neubírá kyslík žádný nezvaný host. V mém případě dermatilománie.

Jenom díky tomu, že jsem byla každý den v depresích a bolesti, si nyní považuji toho, jak krásně se mi žije. Svobodně. Je pro mě vítězství mít obyčejný život. Být jen tak. Na nic nemyslet. Nic nemuset. Ani se škrábat, ani se nenávidět. Ani být v neustálém napětí, ve kterém mě dermatilománie udržovala.

Děkuji za každý můj nádech. Protože je to ohromný dar, vědět, že vám neubírá kyslík žádný nezvaný host. Když už nemusíte dýchat za dva – za sebe a dermatilománii, svoji nejhorší kamarádku nalepenou na zádech.