Dermatilománie je nemoc, která vám neustále dýchá na záda a čeká, kdy se ohlédnete, aby mohla opět udeřit. Dokud jsem s ní bojovala nebo ji odmítala přijmout, často mě přeprala a v podobě ataky mi připravila několik dní plných depresí a stresu.

Dermatilománie jako součást života

Od doby, kdy jsem dermatilománii přijala jako součást svého života, jako jiní mají třeba atopický ekzém, o který se musejí dennodenně „starat“ v podobě péče, daří se mi s mojí nemocí být plus mínus kamarádka (!?) a dokonce z ní těžit výhody, o kterých se mi dříve ani nesnilo.

Dermatilománii totiž nelze lhát. Naprosto bez okolků a se stoprocentním zásahem vám ukazuje, kde máte rezervy, kde jste polevili. Co vás vnitřně užírá, i když si toho vědomě ani nevšimnete, co vás zraňuje, co si máte zpracovat. A to nemluvím o vůli a bdělosti, které se spousta z nás snaží horko těžko dosáhnout alespoň během pár minutách meditace. U dermatilománie je plné sebe-uvědomění naprosto zásadní a tahle nemoc má tu výhodu, že když upadnete do spárů ne-vědomého autopilota, pěkně rychle vás z něj umí probrat škrabacím sebe-útokem.

A víte co? Jsem mojí nemoci za tento dar vděčná. Nikdy nikdo mě nedonutil si natolik uvědomovat přítomný okamžik, soustředit se na momentální činnost, přemýšlet nad smyslem věcí.

Každé ráno s dermatilománií je zkouška vůle

Každé ráno, když se probudím, vím, že mi hrozí ataka. Musím s tím počítat a u zrcadla se proto snažím trávit co nejkratší dobu. Když si chci vytrhnout obočí (což dělávám většinou ráno), dávám si pod oči dlaň, zakrývající zbytek tváře. To pro jistotu, abych si neublížila. A když už zpozoruji na své tváři nějaký pupínek, který si vysloveně říká o asistenci, vyčistím pór co nejrychleji to jde a co nejdříve utíkám od zrcadla pryč. Protože vím, čeho jsem s asistencí dermatilománie schopná. A protože vím, že z „toho“ ještě zdaleka nejsem venku, že se musím mít na pozoru.

Když mě dožene v práci či doma během dne nějaká stresující nečekaná událost, okamžitě mám tendenci reagovat škrábáním, přejížděním kůže, vymačkáváním pórů. Nejsem ještě zcela schopná tenhle návyk odbourat, neumím rychle ventilovat nečekanou zátěž. A tak dělám všechno pro to, aby se ve mě jednak nekumuloval, a jednak abych vůči stresu nebyla tolik citlivá. A ono mi to vychází. Meditace, práce s dechem, vizualizací a přítomným okamžikem. To jsou moje preventivní opatření, díky kterým se pomalu, ale jistě zvyšuje moje imunita vůči stresovým faktorům. A čím více jsem vůči nim imunní, tím méně jich vzniká – paradox, že?

Odpoledne

Odpoledne po práci během jarních dnů trávím venku, pokud to alespoň trošku jde – pobyt v přírodě, zahradě a na sluníčku mi dělá dobře a dává mi na dermatilománii zcela zapomenout. Krize přichází pravidelně večer, případně ve chvílích samoty. Nevadí, už vím, jak na to.

Když mám nutkání dermatilománii odpoledne či večer podlehnout, jdu si vyčistit obličej. Svoji současnou čistící rutinu vám podrobně popíšu v příštím článku. Každopádně musím říct, že volba správných čisticích technik i produktů dělá divy a mně samotné trvalo několik let, než jsem zjistila, co mi sedí. A co je nejdůležitější – po čištění přichází největší odměna, a sice hydratace.

Čištění pleti je základ každého dne bez dermatilománie

Jelikož svoji pleť čistím minimálně 2-3x denně (ráno, odpoledne a večer), mám tím pádem i příležitost často hydratovat. (Na špinavou pleť bych si nikdy krém nenatřela).

Prvně to bývá krém, podruhé – před spaním – to bývá olej. Buď kokosový (je lehčí pro vstřebání než olivový), anebo můj žhavý objev Bi-oil (což je jeden patrně z nejlepších produktů k léčbě jizev a musím říct, že skvěle funguje i na pigmentové skvrny a celkově veškeré nehezké následky škrábanců atd. V klasické drogerii jsem málem z ceny Bi-oilu upadla, ale na internetu se naštěstí dá sehnat za vcelku přístupnou sumu. Já osobně jsem ten nejlevnější našla a kupovala zde).

Večerní krize

Takže namísto sebe-útoku přelstím večerní ataku dermatilománie čištěním pleti, s tím že mám před sebou poslední rizikový úkol – osprchovat se. (Moje nejrizikovější denní doba jsou ráno a večer.) Takže večer postupuji zpravidla takto:

1) Sprchuji se zásadně v pološeru, nikdy za plného světla.
2) Po sprše se už automaticky balím do županu, protože při utírání jsem měla tendenci si přejíždět prsty po kůži a rozškrabávat na ní nerovnosti.
3) Natírám pouze „problémové“ či více vysušené partie, vyhýbám se plošnému natírání celého těla mlékem či olejem, protože jsem již před cca 2 lety učinila rozhodnutí, že lepší nenatřená, než rozdrásaná pokožka.
4) Natírám obličej Bi-oilem či krémem, a to DVA KROKY OD ZRCADLA a za pološera a RYCHLE MIZÍM Z KOUPELNY se převléct z županu.
5) Na televizi se téměř nedívám a raději místo toho večer něco dělám, a to až do úplné únavy a ulehnutí – takže mi sebe-útok nehrozí. Pokud se však před spaním náhodou uvelebím u televize nebo si třeba čtu, beru si buď něco do rukou na „žmoulání“, anebo nasazuji bavlněné rukavice. Protože bez prevence přichází… však víte co. Ataka.

Zmínila jsem, že mě asi tak 8x denně napadne si zkontrolovat, zda mám dostatečně čisté a vymačkané póry a asi 3x za den sama sebe odháním od zrcadla? Je to tak. Ale už to nepovažuji za problém, prostě rutina…

Je to asi jako když se vám chce třeba čůrat – prostě se podle toho zařídíte a fakt vás nestresuje, že se vám chtělo 🙂 Stejně tak já už neřeším, že se mi chce škrábat, a prostě se jen podle toho zařídím – tedy sama sebe nejrůznějšími způsoby nepouštím k zrcadlu.

Ačkoli byly začátky krušné, po téměř roce aktivní praxe dle vlastního Manuálu pro dermatiloman(k)y musím zkonstatovat, že už nemám sebemenší problém s dodržováním preventivních opatření, které jsem si na sebe samotnou ušila. Nelimitují mě, jsou součástí mého dne stejně jako si ostatní čistí zuby a nepřemýšlí nad tím.

Létu zdar, držte se a smějte se! ♥

PS: moje fotka v článku je „natural“ – bez make-upu, bez filtrů a PC zlepšováků. Zcela záměrně. Nejsem na ní dokonalá, ale právě o to jde. Však vy víte ♥