Kůže s námi neustále mluví. Když nás něco zrovna „náhodou“ zasvrbí. Když se o nás řekne, že máme „hroší kůži„. Když nás „polije ledový pot“ nebo se „necítíme se své kůži“ (v čí kůži se pak tedy sakra cítíme?!). Anebo nám naskáče „husí kůže“. Zbledneme. Nedejbože, když se nám někdo dostane pod kůži. Hlouběji už se totiž dostat nejde!

Kůže je největší tělesný orgán, kterým disponujeme. Poslední instance našeho těla, chránící a oddělující nás od okolí. Orgán, kterého se nejčastěji dotýkáme my i druzí. Kouzelný plášť, který umí měnit svůj stav na základě našich nálad a myšlenek.

Podobně jako pokožka chameleona reaguje na svoje okolí změnou barvy, ta naše změnit nejenom barvu a teplotu, ale taky kondici, a to téměř okamžitě. Snad každému z nás někdy naskákaly na kůži nějaké pupínky, či nám z nějakého důvodu kůže zarudla. Zničehonic.

Ruce v ohni

Já jsem se s mojí kůží až do 26 let PRALA. Místo, abych naslouchala jejím projevům, jsem jezdila po celé republice s prazvláštním ekzémem na dlaních, který postupně rostl a rostl tak, až vygradoval do fáze, kdy jsem nebyla schopná nic uchopit.

Takovou bolest mi působil jakýkoli dotek dlaněmi. Vrchní vrstvy kůže jsem měla ošoupané do masa, že jsem měla pocit, jako bych měla ruce celý den v ohni. Při pohlazení kůže někoho jiného moje dlaně ŠUSTILY. A dotyčného jsem svým pohlazením škrábala.

hand-556775_640

I před zážitkem s šustícími rudými dlaněmi jsem dlouhodobě trpěla různými druhy ekzémů – některé vznikaly mimo moje vědomí a vůli, jiné jsem si způsobila sama škrábáním jakožto projevem stresu. A většina jich byla někde MEZI. Na obličeji, na zádech, na předloktí. Jako pianistka a později učitelka klavíru jsem se na svoje zubožené zarudlé ruce musela denně dívat, stejně jako moji kolegové a žáci (chudáci).

Ekzém na dlaních po letech během asi dvou týdnů zcela zmizel. Záhadně. Ale o tom jindy.

Prase v žitě

Když jsem tedy se střepala nejpalčivějšího problému – ekzému, vznikl mi tak prostor pro další „dámu na holení“. Dermatilománii. Ta se u mě měla jako PRASE V ŽITĚ. Pořádně jsem si ji hýčkala, však jsem na ni také pak mohla svádět veškeré své životní neúspěchy i nespravedlnosti. KDYBYCH SE BÝVALA NEŠKRÁBALA, měla bych větší sebevědomí. Mohla bych bývala jít na ten a ten ples v těch a těch šatech. Mohla bych (bývala!?) pracovat na jiné pozici. Mohla bych si víc stát za svým názorem, protože bych se za sebe v první řadě nemusela stydět. Já chudák.

pig-1331337_640

A pak to přišlo. Co že nám to ta naše kůže říká?? Něco o sebevědomí, schopnosti oddělit se a uhájit sebe sama před okolím…? O způsobu uvažování o své sebe-hodnotě ve vztahu k okolnímu světu? O našich hranicích s vnějším světem? Hmm… takže ikdyž mi zmizely záhadné ekzémy, rozhodla jsem se ve svém zvyku sebe-ponižování a nulové úcty k sobě samotné pokračovat. A to škrábáním, mačkáním a hnípáním si té části kůže, která je pro ženu v moderním světě největší vizitkou – pleti.

Nejednou jsem sama sebe přistihla, jak svoje činy vnitřně obhajuji názorem: „Kdybych se neškrábala a měla tím pádem dokonalou pleť a tvář, tak bych byla příliš krásná. A to by moje okolí nemuselo unést.“ COŽE?!! Být krásná je přeci snem každé ženy, nebo ne?? A já namísto toho, abych děkovala Bohu, že mi u mého těla nedaroval žádné anomálie, ze kterých bych měla komplex, tak se naopak zohavuji proto, abych nebyla příliš krásná?? JENOM PROTO, ABYCH NEBYLA V KONFLIKTU s potenciálními zakomplexovanými  negativisty??

Pohodlná role chudinky

A jsme zase na začátku. Kůže reflektuje naši sebe-hodnotu, přijímání a jistotu v nás samotné. Jsme-li příliš závislí na okolí, na jejich názoru a na tom, co si myslí, dříve nebo později se nám to projeví na kůži. Kdybych si tehdy dovolila být SVÁ a neubližovala 2 hodiny denně svojí pleti, dost možná bych se musela potýkat se závistí. No a? Copak existuje někdo, kdo se s něčím takovým potýkat nemusí?!!

Zatímco kdysi krásná, ale momentálně zjizvená holka v ostatních vzbuzuje naopak SOUCIT a LÍTOST.

Jakožto zubožené chudince mi nikdy nehrozilo, že bych se s někým dostala do křížku jen proto, že prostě JSEM. Že jsem klidná, krásná a magická a že si jen tak ZÁŘÍM. 😉 Proto jsem se raději podvědomě rozhodla snížit, ponížit. Rozrýpáním mé vizitky – mého obličeje. Roky a roky. Nebyla jsem ochotná se SAMA ZA SEBE POSTAVIT. Jak ve společnosti, tak v rodině, o práci či minulých vztazích nemluvě.

Protože každá spokojeností vyzařující osobnost na sebe strhává pozornost nejenom podpůrných, ale i těch „zlých“ pohledů. Závistivých a nenávistných. Role chudáka je naopak mnohem méně konfliktní. Ale svoji daň si vybere na vašem zdraví (či třeba na financích – záleží, na jaké scéně svoji chudáčkovskou roli zrovna hrajeme).

A proto vzkazuji vám všem, kteří momentálně BOJUJETE se svojí kůží či nějakým kožním problémem: Postavte se sami za sebe a přestaňte se snažit splývat s okolím! Zdraví vaší kůže na tom závisí. A zdraví vaší duše jakbysmet.