Je to již 19 let, co jsem se naposledy cítila VE SVÉM VLASTNÍM TĚLE šťastná a bezstarostná. Co jsem si byla v každé buňce svého těla neotřesitelně jistá  svým PRÁVEM na ničím nepodmíněné, naplněné bytí. Základem mojí existence byl přítomný okamžik a bezmezná víra v to, že svět je skvělé barevné místo,  které je tu pro mě zcela k dispozici.

Každý večer před usnutím jsem nad svojí postelí viděla se vznášet nějakou obrovitánskou postavu, která se ani do mého pokojíčku nebyla schopná vlézt, jak byla veliká. Ať jsem dělala co jsem chtěla, vždycky se na mě před spaním dívala – nikdy mě neopustila. Dennodenně jsem také ve svém pokoji vídala mihotající se světélka. A byla jsem natolik zaujatá přítomností, že mě nikdy nenapadlo se pozastavovat nad tím, co nebo proč to vlastně je.

Mámo pojď se na to podívat! ONA se tady v pokojíčku bezstarostně směje!

Řád dospěláckého světa

Byla jsem bezstarostná, veselá, krásná sedmiletá holčička s ohromnýma modrýma kukadlama. Měla jsem přirozené spojení s jemněhmotným světem, které mi připadalo naprosto automatické, a můj dosavadní život (mi) ve všem dával smysl.

V 7 letech však pohoda skončila a byl nastolen řád dospěláckého světa plný úšklebků a posuzování mých her za zavřenými dveřmi v pokojíčku. Většina mých bezstarostných chvil trávených v mém vlastním, imaginárním světě plného úžasných zážitků s oživlými panenkami či „nesmyslných“ aktivit typu přehlídky v oblečení z maminčina šatníku, byla znehodnocena komentáři typu ta holka zase komanduje panenky nebo jako maminka NIKDY vypadat nebudeš, takže si ty její svatební šaty zase rychle sundej – VYPADÁŠ V NICH JAKO HASTROŠ!.

little-girl-570864_640

Život není peříčko, holčičko!

S příchodem nového tatínka odešlo dětství a začala řehole. Jak si ta malá holka může jen tak hrát a pobrukovat si u toho nějakou písničku, když se má zcela určitě učit?! Vždyť už je velká, měla by začít pořádně makat. ŽIVOT NENÍ ŽÁDNÉ PEŘÍČKO. A hlavně si nemysli, že jsi nějaká hvězda! Hvězda je jen maminka a ty jsi malé, neplnohodnotné stvoření, které může dýchat jen na náš povel.

Mámo pojď se na to podívat! ONA se tady v pokojíčku bezstarostně směje! Jak si to můžeš dovolit poté, cos provedla TO A TO hrozného? (nedojedla jídlo, mlčela místo odpovědi, SMÁLA SE tatínkovi/mamince).

Když jsem relativně nedávno pátrala po PRA-PŘÍČINĚ své dlouholeté nemoci – dermatilománie, vzpomínky mě dovedly až k tomuto okamžiku. Ke chvíli, kdy jsem ztratila spojení se sebou samotnou a začala žít ve strachu a ponížení.

Ztráta identity

Vědomí o mě samotné ve zmíněné době vymizelo, začala jsem být jen nástrojem vykonávajícím příkazy rodičů bez práva na vnitřní svět. Kdykoli mi bylo se mnou samotnou dobře, byla jsem nařknuta z nafoukanosti a sobectví. Jak jen se ta holka může smát, když se má KÁT za to, že nepřemýšlí a vlastně ani nedýchá podle našich představ…

Zprvu jsem si pobrečela nad tím, jak násilně jsem byla odtržena od sebe samotné jen proto, abych naplňovala představy svých rodičů o tom, jaký je život řehole. Jak jsem byla ochuzena o právo na vnitřní spokojenost, která byla tak důsledně potírána. Potom jsem ale pochopila, jak moc bylo vyvolání mé potlačené vzpomínky OSVOBOZUJÍCÍ.

little-girl-twirling-773023_640

Vybavila jsem si totiž i své pocity sedmileté holčičky, jejíž život byl tehdy ještě v pořádku. Jak jsem byla vděčná za to, že JSEM. Jak mi bylo dobře v mém vlastním těle, které jsem si hýčkala a zkrášlovala nejrůznějšími dětskými šperky, jak mě maminka každý večer po koupeli natírala nejrůznějšími mastmi a tělovými mléky.

Sama se sebou ZADOBŘE

A jak mi vůbec nevadilo, že jsem co chvíli nemocná, protože by mě nikdy nenapadlo se za to na svoje dokonalé tělíčko zlobit. Bývala jsem sama se sebou ZADOBŘE, i když jsem ležela v horečkách, nemohla dýchat skrze astma či měla pokožku na značné části svého těla zaneřáděnou atopickým ekzémem.

Nebylo pro mě nikdy nic těžšího, než se znovu UČIT, jak se cítit dobře ve svém vlastním těle. Nebyla jsem toho schopná i přesto, že jsem věděla, že je to klíč k uzdravení – k tomu, abych přestala ubližovat své vlastní kůži. Ale ve chvíli, kdy jsem se na tento stav spokojeného nepodmíněného bytí rozvzpomněla, můj život se rozzářil jako nikdy předtím. Spojila jsem se s tou malou, sedmiletou holčičkou, která měla jasno v tom, jak se sama k sobě chovat, a na tento stav jsem jednoduše navázala.

Věřím, že i pro spoustu z vás, kteří se sebou v jakékoli formě bojujete, může být moje cesta inspirací k tomu, jak v sobě znovu nastolit mír. Jak v sobě znovu najít respekt k sobě i ke svému tělu, jak si začít znovu užívat chvíle, kdy jste O SAMOTĚ, jak být sám sobě nejlepší přítelem. Není nic jednoduššího, než ten vytoužený stav přestat hledat a jednoduše si na něj vzpomenout. I po 19 letech je to možné. A díky Bohu za to, že jsem nemusela čekat už ani o den déle! ♥