Příběh Markéty

Trpím dermatilománií. Nebudu vypisovat, proč, odkdy a jak se to projevuje, je to totiž u nás všech úplně jako přes kopírák. Všimla jsem si díky naší facebookové skupině, že mám s ostatními lidmi, kteří jí trpí, hodně společného. Možná to bude znít trochu nafoukaně, ale mám pocit, že my všechny, které dermatilománií trpíme, jsme ve finále vizuálně nadprůměrně hezké ženy, úspěšné, aktivní v životě, milé a přátelské.

„Nesnesu pomyšlení, že by na mě moji blízcí viděli byť jedinou chybičku.“

A to je možná ten problém – máme totiž dojem, že musíme být perfektní. Budu teď mluvit za sebe – ráda se líbím, ráda se maluju (vkusně), ráda se kontroluju v zrcadle a ve všech možných oknech, výlohách na ulici, abych se ujistila, že mi to sluší. A dělá mi to radost. Nesnesu pomyšlení, že by na mě moji blízcí viděli byť jedinou chybičku. Co by si tak o mne asi pomysleli, kdyby viděli, že mám na tváři červený flíček nebo nedejbože nějaký uhřík. Nebo kdyby mě viděli s rozmazanou řasenkou?

 

Odpověď zní, i když se od toho přes to všechno hned teď neoprostím, vůbec nic špatného! V životě se mi nestalo, a to jsem měla i stadia, kdy se to ani tím make-upem prostě maskovat nedalo, že by se mi kvůli tomu kdokoli posmíval, nebo se mě starostlivě vyptával, co mám za problém. V životě jsem dermatilománii neřešila s nikým blízkým a nikdo mi nikdy nedal najevo nic špatného. Naopak, řekla bych, že moje fyzická atraktivita většinou vůbec nebyla ostatními posuzována podle aktuálního stavu pleti.

 

Ale v hlavě ten problém je!

 

Když jsem si nadělala na obličeji paseku, měla jsem tendenci nosit rozpuštěné vlasy a co nejvíc je česat do obličeje, aby zakryly co největší plochu mé pleti. A toho se asi jen tak nezbavím, prostě ten blok v hlavě tam je! Nedávno jsem si uvědomila jednu věc – ve florbalovém týmu, kam chodím, máme jednu slečnu, která trpí dermatilománií také. A dost hroznou. Má rozškrábaný jak obličej, tak záda, ruce, všechno samý bolák. A vůbec nijak to nezakrývá. A já jsem si uvědomila jednu důležitou věc – v živote mě při rozhovoru s ní vůbec nenapadlo zaměřovat se na ty boláky, můj mozek tuhle skutečnost úplně vymazal a já jsem si nikdy nepomyslela něco jako: fuj, to je hnus, fuj, tak škaredá pleť.

 

A přesně tak to pravděpodobně vidí i všichni ostatní, i ti zdrav – prostě se nad touhle skutečností vůbec nepozastaví. Přes to všechno se od té své „touhy po dokonalosti“ jen velmi těžko zbavím. Dostala jsem se naštěstí po těch letech do stadia, kdy už to držím na uzdě. Asi  jednou za měsíc se mi stane, že si obličej roznípu, ale hodiny u zrcadla opravdu netrávím a většinou si to po deseti minutách  uvědomím a prostě si to v hlavě zakážu, takže se to výrazně zlepšilo.

Pomohla mi hlavně skutečnost, že jsem se konečně dozvěděla, že netrpím akné, ale dermatilománií.

Byla období, kdy jsem si obličej roznípala každý den do krve a pořád dál a dál. Posun je znatelný, vyhráno ale pořád nemám a nevím, jestli někdy budu mít. Nevím, jak to s touhle mojí posedlostí bude, až budu sdílet domácnost se svým partnerem, to mě jako jednou za čas uvidí totalně  rozškrábanou, nebo mu budu celý život ukazovat nepravou tvář vyžehlenou make-upem? Nevím, ale věřím, že to zvládnu a že mě nemoc pustí, nebo spíše, ze to přestanu tolik řešit.

 

Pozitivní je, že v posledním roce se to opravdu výrazně zlepšilo po těch letech stagnace. Pomohla mi k tomu hlavně skutečnost, že jsem se konečně dozvěděla, že netrpím akné, ale dermatilománií. Za to patří velký dík hlavně Lucii. Nemoc je to opravdu šílená, ale zase život nemůže být tak strašne růžový a je potřeba se se všemi svými problémy nějak popasovat, o to je pak člověk silnější. Takže dodavám sobě i všem hlavně naději, musíme být pořád ve střehu a hlavně se snažit si to co nejvíc vštípit do hlavy, co je to za nemoc a že se dá porazit. Snažit se pořád dál psychicky rozvíjet, být v hlavě lepší a vyrovnanější, posouvat se pořád dál. Ale to už za mě všechno Lucka krásně sepsala.

 

Poslední poznatek mám z minulého týdne. Štípla mě do obličeje včela, následovala prudká alergická reakce, kdy mi totálně otekl obličej a já si na to konto asi po měsíci a půl relativně bez zásahu zase roznípala obličej. Byla to asi moje reakce na fakt, že s tímhle melounem místo obličeje vypadám už tak strašně, takže si už vlastně nemůžu pohoršit. Samozřejmě je to nesmysl, ostatně jako každý takovýhle útok. Mezi lidi jsem s tím samozřejmě vůbec nešla, co by si tak o mne pomysleli?

 

Jak absurdní.

 

Teď je to týden, roznípaná místa se obstojně hojí a já jsem zase na dobré vlně. Ale ta moje hysterie, že jsem vypadala jako zrůda a k tomu ještě zkrvavená, byla úplně mimo. Pořád jsem měla tendenci kontrolovat v zrcadle, jestli už to trochu splaskává a úplně mě jímala hrůza, když jsem pomyslela na to, co když to úplně nezmizí (což je nesmysl).

 

„Ta krása je ve finále tak strašně nedůležitá věc… a za hrob si tu „hezkou tvářičku“ člověk stejně nevezme.“

 

Jsem proste posedlá svým vzhledem, omlouvám se, že se opakuji. Ale protože jsem docela inteligentní tvor, myslím, že o téhle mojí posedlosti nikdo nemá páru. Nemyslím si, že patřim do škatulky: hysterická barbina, co stráví půlku dne malováním a druhou půlku nakupováním hadříků. Ba přímo naopak, moje koníčky jsou hlavně sporty všeho druhu a objevování přírodních krás, takže na druhou stranu zase nemám problém strávit dva týdny dovolené pod stanem, kde na sebe samozřejmě nenanesu po celou dobu ani gram nějakého make-upu nebo jiných zkrášlovadel.

 

To je přitom strašně zajímavá věc, čím to je, že je mi to na takovéto dovolené nebo na všech túrách po horách úplně jedno, jak vypadám, ale v každodenním životě to tolik řeším? Přitom je ta krása ve finále tak strašně nedůležitá věc, když stačí jedno malinké žihadlo a člověk se fyzicky změní k nepoznání. A za hrob si tu „hezkou tvářičku“ člověk stejně nevezme. Takže se budu snažit ze všech sil, se od této posedlosti oprostit.

 

Zajímalo by mě, jestli se v tom pozná někdo další, a skoro bych se vsadila, ze ano. Takže slečny a ženy, neřešme to tolik a buďme hlavně v pohodě 🙂 Já se o to budu snažit ze všech sil!