Příběh Zuzky

Jsem hodně citlivá, osobnostně jsem spíše introvert a mám problémy se sebevědomím, ačkoli bych řekla, že k nim nemám vůbec žádný důvod. Jsem milá, hezká, šikovná… Bohužel mám o sobě neustále pochybnosti, přijdu si nesamostatná, neschopná, nepřijímaná od okolí – mám pocit, že se nemůžu projevovat taková, jaká jsem. Bojím se odmítnutí, nevěřím si. Už delší dobu s tímhle pracuji, hodně mi pomáhá osobní rozvoj, práce se sebeláskou, emocemi… Zjistila jsem, že na mě hodně působí moje okolí.

Jsem hodně duchovně založená bytost, jsem snílek, jsem hodně v hlavě, zajímám se o psychologii, jsem hloubavá… Moji nejbližší jsou naopak velmi praktičtí a věci, o které se zajímám příliš neuznávají. Mám neustále pocit, že se nemůžu uvolnit a být taková, jaká jsem. Že jsou všichni kolem mě schopnější, samostatnější a výkonnější, než jsem já. Všichni vydělávají, jsou úspěšní, já si přijdu jako snílek, jako člověk, který sedí na obláčku, hledá svou cestu a přitom je úplně k ničemu…. Moje tělo tyhle vnitřní pocity zrcadlí například už jenom tím, že se v přítomnosti jiných lidí hrozně hrbím = připadám si malá, neschopná, stydím se.

Dermatolománie se u mě objevila s nástupem na vysokou školu, do té doby jsem byla bezstarostná, radostná, dokonce mám pocit, že jsem byla i mnohem sebevědomější… S nástupem na vysokou jsem se začala opravdu hodně stresovat, při učení na zkoušky jsem se často nevědomě škrábala a mačkala si pupínky na ramenech a předloktí. Ruce jsem měla často hrozně zohavené, styděla jsem se je ukazovat.

Teď se to posunulo, už si neškrábu ruce, ale ramena a záda… Stydím se nosit tílka a ukazovat ramena. Hodně mě trápí otázka vlastní sebehodnoty a budoucnosti. To, že studuji pro mnohé neperspektivní obor. Pořád se mě někdo ptá, co z tebe jako bude? Ze své rodiny mám pocit, že mě nerespektuje jako dospělou, protože prostě studuji a nevím, o čem je život – často tohle slýchávám. Jsem finančně závislá na svých rodičích, a to mi na sebevědomí nepřidává, i když mám sem tam nějakou brigádu.

Za rok školu dokončím a budu se moct postavit na vlastní nohy. Jsem zvědavá, jestli se v mých pocitech něco promění, jestli budu sebejistější, když se osamostatním… Ale zkrátka cítím, že dermatolománie mi zrcadlí to, co vnitřně žiju. Že je to projev toho, čím se vnitřně užírám. A je tu právoplatně se mnou… Dokud se v životě nepostavím sama za sebe, tak tady se mnou zkrátka bude.