Příběh Tomáše

Už víc jak rok vím, že dermatilománie je to, co se mne snaží zmocňovat. že je to ten nepřítel se kterým se snažím bojovat. Začetl jsem se do životních příběhů svých spolubojovníků a řekl jsem si, že nejdříve zkusím propátrat svoji minulost, kde by mohly být kořeny mé choroby.

Dětství jsem měl fajn. Já, brácha, taťka, mamka, úplně normální rodinka v domku na maloměstě, normalizace, jsem husákovo dítě 🙂 Peněz moc nebylo, prostě socialistické přežívání s běžnými radostmi a starostmi. (kam až má paměť sahá, tak vždycky jsem měl nutkání se vrtat v nose, což je odpudivé, bojuj s tím dodnes, ale myslím, že to patří k prvním projevům dermatilománie dal jsem to do závorky, nejsem si jist, jestli to už není za hranou přijatelné otevřenosti :-))

Puberta – normální starosti zrzatýho brýlatýho kluka. zase nic, co bych odhalil jako nějaký spouštěč. Ale příznaky se již objevují. Mačkání uhrů – tomu se nedalo odolat. Už tenkrát jsem nesnesl mít na sobě nějakého nevymáčknutého. Což přetrvává dodnes. A pak olamování nehtů. Už si nepamatuju, co bylo dříve. I to mám dodnes. Pokud mi jen trochu povyrostou nehty a neostříhám si je, se slastnými pocity si je „oďoubu“.

Po vysoké jsem začal pracovat jako stavbyvedoucí. Což mne bavilo (a baví), ale nese to s sebou dost velké stresy a také docela velké odloučení od rodiny.  A tady jsem myslím vystopoval počátek nejsilnějších příznaků. Měl jsem ještě víc vlasů a docela dost lupů. A (asi hlavně ve stresu) mi dělalo dobře se drbat na hlavě a pozorovat „sněžení“ z hlavy na stůl. Je to už 15 let, ale pamatuju si ty libé pocity i výčitky potom…

Všechny tyto projevy i nadále pokračovaly, jen si nevybyvuji, že bych je nějak řešil.

Myslím, že tak před pěti lety jsem si začal uvědomovat větší problém  -škrábání na hlavě jsem začal koncentrovat do jednotlivých „ložisek“. Škrábal jsem musel vždy tak dlouho, dokud se tam nějaká kůže dala odlupovat, nejlépe, když se dala i kousek odtrhnout. Pak se to vždy tak tři dny hojilo, dorostla nová kůže a pak stačilo na jednom místě nenápadně začít a už se to nedalo zastavit, musel jsem si zase rozškrábat, vytrhat všechny! Zkoušel jsem si říci, že se třea zaměřím jen na jedno místo, ostatní nechám být, ale to nešlo.

Říkal jsem si, že aspoň před lidmi to nebudu dělat, ale když mne to přepadlo na poradě, nešlo se ubránit… Brrrr…Myslel jsem si (tedy asi ani jsem si nemyslel) , že to dělám nenápadně…. Toto životní období bych charakterizoval jako spokojenost s prací, i když vysoce stresující, a postupné odcizování v manželství. Obojí byly určitě podpůrné faktory silných projevů nemoci, ale nemyslím si, že bych nich by nemoci nebylo.

A jak moje hlava vypadala před 3 týdny, to jste mohli vidět před nějakým časem v naší facebookové skupině Ruce pryč 🙂 Ložiska se postupně zvětšovala až jsem si řekl DOST, musím s tím něco udělat! To přeci musím zvládnout! A když ne sám, tak s něčí pomocí!

Takže si s dovolením vezmu od Lucky následující větu a upravím jako motto:

Vzhůru do boje, dermatilománie je sviňa, musíme být ve střehu, jinak nás smete.
Ale my zvítězíme!!

Tomáš