Příběh Radky

Jmenuji se Radka, je mi skoro 34, žiji v partnerském vztahu skoro 10 let, jsem bezdětná. Pravdou je, že v podstatě dermatilománie je 1 z mých (tajných) důvodů, proč jsem mateřství posouvala. Ovládala mě myšlenka: „Až tohle uzdravím“, „až budu dobrá v tom a v tom, až tohle a tamto zvládnu“, pak najednou ty roky utekly a stav byl plus mínus stejný. Ale těch faktorů tam bylo víc (i ze strany partnera)….

Vyrůstala jsem, řekla bych, v běžné venkovské rodině. Mamka, tatka, mladší brácha a děda (tatka mamky). Vztahy pohodové, sem tam hádky rodičů nebo mezigenerační konflikt s dědou, ale my jsme ho měli rádi, trávili jsme s ním hodně času. Naše vesnička byla ale malinká, skoro samota, jediná rodina s dětmi byla ta naše. Takže kamarády jsem měla jen ve škole, o víkendu a o prázdninách. Byla jsem ta hodná, poslušná holčička se samými jedničkami (ale bez učení, až jsem se za to styděla), spíš introvert, který se neuměl moc prosadit v kolektivu nebo vyniknout v nějaké aktivitě. Hrála jsem na klavír, ale nebyla jsem v tom moc dobrá a pilná. Měla jsem svůj vnitřní svět, fantazi e a domněnky. Byla jsme věřící rodina, tak jsem se sama docela modlila. Když mě něco trápilo,psala jsem jakoby dopis tetě. Někdy jsem se cítila ošklivá, moc vyspělá, ne dost dobrá, že se se mnou nikdo nebaví, že mě nikdo nemá rád atd….

Pak přišla puberta a s ní akné, krupička, boláky…na obličeji a na ramenou i za krkem. Pamatuju si návštěvy u dětského lékaře, dal mi na to něco a asi to nepomohlo …a tenkrát jsem se sekla, že mi nikdo neumí pomoct, zjistit, co je to za nemoc, že si musím pomoct sama a už jsem s tím moc po doktorech nechodila. Začala jsem hledat různé alternativní cesty, případně dělat, že je to normální, že já to prostě takhle mám (když se někdo ptal.) Od té doby jsme na to měla v hlavě různé teorie a názory co to je a hledala různá řešení, všechno se to točilo kolem toho. Pamatuji si 1 zápis do deníčku – jsme na chalupě, je tu krásně a další pozitiva…jen jsem si na rukách zase udělala hrozné krátery. V pubertě se pak z hodné holčičky stával rebel, který kouřil, pil, pařil, zkoušel lehké drogy, alternativní svět a toužil po lásce…

V 18 na maturitním plese jsem měla už jizvaté ruce od ramen k loktům.

Ruce a dekolt jsem si postupně roznípala tak, že jsem léta nenosila krátké rukávy a žádné výstřihy (i když mám řekla bych velká prsa). Hodně jsem se uzavírala před intimním životem, bylo to kvůli tomu dost tabu. Moc jsem se za sebe styděla.

Ve 20 mi tehdejší přítel (tehdy jsem žila v DE a on v CZ) něco zahlásil na chloupky kolem bradavek, tak jsem si je vytrhala a (nejspíš infekci) a tím i plochu zájmu jsem si roznesla na hrudník i na bříško a třísla (trháním chloupků) – to byla asi největší krize, měla jsem pocit, že se rozkládám, styděla jsem se s tím kamkoliv jít k lékaři, myslela jsem si, že nemůžu ani umřít, protože by mě pak všichni takhle viděli.

Zajímavé je, že přesto, co všechno bylo do dnes na mém obličeji, není nijak znatelně zjizvený.

Až do Lucčina článku jsem asi nedokázala pochopit, v čem můj problém spočívá, i když díky alternativě jsem se snažila hledat psychické souvislosti a příčiny, detoxikace. Pořád jsem měla pocit, že když se zvládnu uzdravit zevnitř, uzdravím se zvenku.

Ten pocit, jak mě to uklidňuje, ta činnost, ten trans, uspokojení z úspěšně vydolovaného obsahu, at to bylo cokoliv, to jsem vnímala dost dobře, jen jsem se nikdy neodvážila to pojmenovat nahlas.

Co/kdo mě ovlivnilo – v začátku puberty mě mladší, ale větší bratránek obtěžoval, volala jsem na linku důvěry..prý at to řeknu rodičům, to jsem si nedovedla představit, rodinné vztahy byli jinak dobré, ale objevila se doma kniha Luise Hay, fascinoval mě její příběh…začala jsem si uvědomovat „mám se ráda“ zatočila jsem s bratrancem a myslela jsem, že zatočím i s boláky…pak jsem po letech na ní byla naštvaná, že to nefunguje, ale musela jsem si nakonec přiznat, že jsem prostě jen v ničem nebyla důsledná – čištění vzteku, afirmace, meditace, strava. Chovala jsem se stejně, ale očekávala jiný výsledek. Mám to tak trochu do dneška.

Pak mě asi nechtíc ovlivnila moje maminka, myslím, že má ten samý problém, pamatuji si z mého dětství její rozškrábané boláky na obličeji. A dodnes se s tím pere. Jsem jak její kopie.

Nakonec jsem i těm lékařům došla, byla jsem přeléčená na zlatého stafylokoka (mamka také), ale prý to je druhotné, prvotní je akné…když se to chvíli po léčbe zase vrátilo, bylo mi jasné konečně na tvrdku, že to je jen pomoc, když už to budu mít infekční, ale není to řešení…a pak jsem teprv objevila termín dermatilománie (přítel už mi předtím jednou ze zoufalství řekl – „nemělas jít na kožní, ale na psychiatrii“).

Dneska se tedy snažím, pochopila jsem, v čem je problém, ale stále se pere ta neposlušná pacientka s tou poslušnou a často ta první ještě nakonec vyhraje:-(

Nosím ale už krátké rukávy, žiju hezký partnerský a intimní život. S partnerem se podporujeme, rosteme, zvládli jsme spolu spoustu nelehkých věcí (ač asi zvenku to tak nevypadá asi,ale prvně jsme museli zvládat ty bubáky vevnitř).

Hledání řešení mě zavedlo k zajímavým poznatkům a terapiím, takže z tohoto pohledu to zase vnímám pozitivně.

Např.:

Řízené meditace

Kineziologie – prý to začalo nějakou hádkou rodičů, když jsem byla malinká, ale vědomě si to nepamatuji.

Konstelace – řešila jsem kdysi, že se cítím jako papinák,emoce nejsou ven – taky prý nějaký vzorec hodné holčičky, která se nemůže vztekat, vyjádřit, že se jí něco nelíbí.

Osobní konstelace přímo na téma dermatilománie – to bylo také velmi zajímavé pro mě…souvislost s maminkou a jejím vztahem s rodiči, můj pocit, že aspoň v něčem budu dobrá, něco budu cítit, když budu mít tu mánii…