„Rozhodnutím ZVEŘEJNIT svůj mnohaletý boj s nemocí zvanou DERMATILOMÁNIE

motivuji ty z Vás, kteří zatím ještě trpíte tiše v koutku, aby se této nemoci 

i přes NEZNALOST a častý posměch společnosti POSTAVILI ČELEM!

Žiji život, který je mnohonásobně lepší, než jsem si vůbec kdy dovolila vysnít. Nikdy mě nenechá ve štychu, posílá mi do cesty všechny věci a události, které potřebuji, seznamuje mě s lidmi, kteří jsou pro mě klíčoví.

Mám skvělou práci, která mě naplňuje, poprvé v mém životě si užívám klidu plynoucího z dostačujícího finančního zázemí.

Mám takový materiální dostatek všech spotřebních věcí, které ke mně záhadným způsobem neustále proudí, že je nestíhám spotřebovávat.

Díky tomu mohu ohromné množství věcí pravidelně darovat svým přátelům a přispívat tak k dostatku všude kolem mě.

Sdílím život s  úžasným partnerem, který nemá potřebu tunelovat náš vztah pro své osobní pohodlí, ale vnímá ho spolu se mnou jako dar a příležitost k růstu nás obou.

JENOMŽE…

Ačkoli můj život může vypadat jako reklama na moje příjmení, potkala mě nemilá věc – psychická nemoc s nehezkými fyzickými projevy zvaná dermatilománie. Ale pěkně popořádku.

Do vínku jsem dostala nepříliš ideální rodinu. Rodiče se mi rozvedli ve 4 letech a s mým tátou jsem se vlivem spousty nešťastných okolností za život setkala jen párkrát.

Můj děda se shodou okolností krátce po mém narození rozhodl pokusit o sebevraždu. Zatím nic moc…

A na závěr si moje máma vzala o osmnáct let staršího muže, mého otčíma, který mi zanechal vzpomínky ponižování.

A to ve formě nejenom fyzických trestů a psychického nátlaku. Dostalo se mi navíc i následného obtěžování v době, kdy se mé tělo začalo měnit z dětského na ženské.

Poznala jsem, jaké to je být nejchudší ve třídě, jak moc bolí nohy v nekvalitních botách. Jaké to je, prodat kvůli dluhům střechu nad hlavou a jít do podnájmu. A taky vím, jaké to je mít hlad. (Nic moc, mezi námi).

Až později jsem se dozvěděla, že to málo peněz, co jsme měli na žití, mizelo kupříkladu za lahve alkoholu pro mého otčíma. A tak.

Jelikož se u nás rodinné problémy tvrdošíjně opomíjely, nikdo mi jako dítěti nevysvětlil jejich příčinu a tak jsem přijala za svůj názor, který mi rodiče vštěpovali – že důvodem rodinné nepohody jsem JÁ.

A protože co říkali rodiče, to přeci musela být pravda, tak jsem tomu věřila, a to až do svých 17 let, kdy jsem utekla z domu. Neutekla jsem však od pocitu viny za svůj nedokonalý život z období dětství a dospívání.

… ŠRÁMY v podobě přetrvávající nemoci

Ony už to nejsou ani tak šrámy, jako jizvy. Každý druhý až třetí den se mi jich pár trošičku zahojí, každých pár HODIN však několik dalších vznikne. Již po nespočet let. Asi tak 12. Nebo možná spíš 14. Už ani nevím.

Sekundy extáze a hlubokého relaxu během sebe-útoku vykoupené hodinami úzkosti a depresí. Škrábání a mačkání zubožené pleti. Sloupávání stroupků. A zase škrábání.

Hluboké zklamání ze sebe samotné, že jsem to zase nezvládla. „Už se ZASE škrábu. Dnes již potřetí. A to jsem si slibovala, že dneska už to zvládnu. No nic, tak ale od zítřka už to určitě zvládnu.“

„Panebože, já zase vypadám… Takhle zkrvavená nemůžu vyjít ven! Kam jsem to jen dala ten make-up… Všechno to musím nějak zakrýt… Pomóóóc, já už zase přijdu pozdě..! Ale koukám, že ještě tady mám taky jeden pupínek… Kdy už tohle všechno konečně skončí?! Jsem tak neŠťastná… Zlomená. No nic, ale od zítřka… už to snad vážně zvládnu.“

Vyzrát nad dermatilománií

Sám to člověk nezvládne, vážně ne. Pokud mu osud nenadělí natolik nenadálou změnu života, že by na svoji nemoc dočasně zapomněl, tak se z toho sám nedostane.

Potřebuje vědět, o co se jedná. Potřebuje znát všechny dostupné metody, které mu mohou pomoci, a to hned. Potřebuje informovat své nejbližší okolí, aby se už nedopouštělo chyb z nevědomosti.

Například dobře míněnými radami „Tak se prostě přestaň škrábat“. Nebo komentáři typu: „Ale prosím tě, to žádná nemoc není, je to jenom zlozvyk„. Věta, která od blízkých bolí ze všeho nejvíc.

Protože o zlomení toho „zlozvyku“ se dermatilomani pokouší každou druhou minutu svého života. Každou první minutu pak zažívají fatální pocit selhání, protože to zase nezvládli. Není to ale jen o vůli.

Je to o terapii, které se nám nemocným z důvodu nevědomosti nedostává. A to nejenom ze strany rodiny, ale většinou hlavně ani od profesionálů. Jednoduše se jedná o „zlozvyk“, v lepším případě o „vzácnou nemoc“. „Musíte se s tím poprat sami,“ říkají nám.

Nejlepší obrana je útok

A já na to po nespočtu protrpěných let říkám NE. V této situaci je podle mě nejlepší obranou  útok.

A proto jsem se s Vámi rozhodla sdílet nejenom svůj příběh, ale také Příručku první pomoci pro dermatiloman(k)y. Tu jsem původně napsala jako manuál pro sebe samotnou, abych v těžkých chvílích měla nějakou oporu.

Je plná rad a postupů, které mi umí okamžitě ulevit a poskytují mi prostor k vydechnutí. Jsou prodchnuty mým několikaletým hledáním a zkoušením, a tak na mě fungují. A jsem si jistá, že budou fungovat i u vás, protože přesně vím, co prožíváte.

Léčba dermatilománie je běh na dlouhou trať, který se nevyhnul ani mně. Musíte být pořád ve střehu, jinak vás smete. A když si myslíte, že už máte vyhráno, tak se vám ukáže ve své plné síle. A v takovou chvíli jsou rady První pomoci k nezaplacení.

Věřím, že vám moje odzkoušené rady a postupy pomohou naplnit život svobodou stejně, jako pomáhají mně. Protože neznám lepší definici svobody, než život bez stínu nekontrolovatelného nutkání.