Většina z mých čtenářů to zažila na vlastní kůži, někteří to možná prožíváte nyní: sednete k internetu s tím, že vaše akné už je nesnesitelné a touha se škrábat / vymačkávat póry vám už přerůstá přes hlavu. Po nějakém čase stráveném surfováním po internetu narazíte na tenhle web a po jeho prostudování, popř. prostudování Příručky první pomoci pro dermatiloman(k)y si řeknete: TOHLE JE ONO! Tak ONO to má název! Nejsem blázen, je to regulérní nemoc a nejsem v tom zdaleka sam(a)!

Díky Bohu za tohle uvědomění, už jen tenhle krok vám totiž změní život. Jednoduše, ale přesto převratně – už totiž víte, že se z „toho“ dá dostat, má „to“ určitý průběh, spousta lidí prožívá stejné příběhy jako vy a vám se tak postupně ulevuje. Víte, že v tom nejste sami a že existuje cesta ven. Sama jsem tohle uvědomění absolvovala před asi třemi lety. A víte, co se změnilo během prvního rok poté, co jsem zjistila svoji diagnózu? VŮBEC NIC!

Mám dermatilománii.. ale co teď s tím?

První fází ozdravného procesu je zjištění, že vaše trápení má jméno. Už víte, že se jedná o dermatilománii a vy začnete hledat způsoby, jak se z ní dostat. Možná se dostanete k Příručce první pomoci, nebo k nějakým dalším radám, například skrze příběhy ostatních a podobně. Cítíte se namotivovaní, že dermatilománii přemůžete, že s ní půjdete do boje, že vyhrajete.

Ale protože boj vyvolává protireakci – odpor/odvetu (tedy další boj), jste pak často překvapení, s jakou vervou vám nemoc váš útok vrátí. Zpravidla vás skolí, aby vám ukázala, kdo je tady pánem. Že po těch letech, kdy vám brala čas i energii, se nenechá zastrašit jenom tím, že jste ji pojmenovali.

Jelikož jste však již o dermatilománii informovaní a tušíte, že se z ní dá uzdravit, stejně jako z každé jiné nemoci, berete si tenhle protiútok tentokrát ještě osobněji, než obvykle. Berete ho jako hluboké selhání, protože jste měli pocit, že už jste měli přeci dostatek informací k tomu, abyste tuhle nemoc zahnali. Postupně přichází zklamání a rezignace na to, zabývat se nějakou hloupou dermatilománií.

K dermatilománii zády

A přichází poslední před-ozdravná fáze, která trvá každému z nás jinou dobu – mně trvala zmíněný rok, kdy jsem o existenci dermatilománie již věděla, ale nic se u mě za celý rok nezměnilo. Znám několik případů, které tuhle fázi přeskočily, ale naprostá většina postižených si touhle etapou projde, ať dříve nebo později.

Tou etapou je popření. Popření vážnosti situace, popření toho, že jsem opravdu zasažen/á dermatilománií. Popření či pochyby o tom, zda se mě dermatilománie opravdu týká.
Taktika boje totiž nefungovala, a tak přichází na scénu ego:

„Zvládnu to sám/sama“.

„Nepotřebuji žádnou (a už vůbec ne odbornou!) pomoc“.

„Utratil/a jsem za všelijaké masti už tisíce, už si nebudu kupovat nic dalšího. Ani sezení u psychologa, ani např. Manuál pro dermatiloman(k)y. To zvládnu, už přece vím, o co jde.“

„Já nejsem žádný chorý mozek, abych měl/a nějakou obsedantně-kompulzivní poruchu, a už vůbec ne nějakou psychickou nemoc.“

„U ostatních vidím, že se jedná o dermatilománii, a přeji jim, aby se vyléčili. S koučem nebo Manuálem jim to jistě půjde mnohem lépe, než samotným. Ale já žádnou takovou pomoc nepotřebuji, já mám silnou vůli a dost vysoké IQ na to, abych to nezvládl(a) sama.“

Cesta ven?

Mám pokračovat? Myslím, že netřeba… Ruku na srdce – koho z vás nikdy taková či podobná myšlenka nenapadla?

 

 

Vzhledem k tomu, že se ke mně dostává ohromné množství vašich zkušeností, postřehů a příběhů, mohla jsem vypozorovat, že EGO je největším nepřítelem uzdravení. Ego chce BOJOVAT, ego se chce vymezovat PROTI nemoci, a je to opět ego, které vás poté začne přesvědčovat, že nepotřebujete žádnou pomoc, protože přeci nemocní vůbec nejste. Celé je to vlastně nedorozumění a hloupý návyk, který dokážete ZLOMIT.

Po roce zpět na startovní čáře

A potom konečně přijde přijetí  POKORA. Někteří dříve, někteří později přijdete na to, že vám ego neslouží, a opět se pokorně připlazíte ke všem těm možným i nemožným radám, příručkám a terapiím, o kterých jste na počátku slyšeli. A tentokrát si už nejspíš necháte poradit.

Započnete vědomou cestu za uzdravením, což je cesta nejenom píle a nových návyků, ale také cesta do hlubin. Do hlubin vzpomínek, minulosti i přítomnosti, do hlubin duše. A to je dar, který nám dermatilománie dává – vždy a neomylně nám ukazuje cestu, kudy se máme vydat. Ukazuje nám překážky, které máme překonat. Bloky, které máme rozpustit a dovednosti, které si máme osvojit k tomu, abychom byli vyrovnanými, sebevědomými a svobodnými bytostmi.

Abychom byli těmi, kteří používají dermatilománie a jejích příchodů v podobě nutkání či atak ke svému osobnímu růstu, a nikoli těmi, kteří s ní denodenně svádějí nelítostný boj. Boj, na jehož konci jste akorát vyčerpaní natolik, že už nemáte sílu se ubránit znovupříchozí atace.

Přeji vám, ať v problematice dermatilománie rozpustíte svoje ego rychleji než za rok, jako to trvalo mně, a dopřejete si vlídnou péči a léčbu, na kterou máte po všech těch letech zcela neoddiskutovatelně nárok! ♥

S láskou