Víc jak 10 let zkušeností s dermatilománií, nemocí těla i duše. 1000 pokusů se z ní vyhrabat, a 1000+1 nezdar. Roky trápení o samotě, za pocitů selhání a studu. To všechno jsou specifika této diagnózy. Je to nemoc, která se zprvu projevuje jako pouhý zlozvyk. Později ale zjistíte, že jí obětujete podstatnou část svého času a energie, a že se kolem ní točí vlastně úplně všechno. Až po několika dalších letech začnete hledat pomoc. Většinou na internetu. A potom zjistíte, že se u nás  o této nemoci nic moc neví, a tak jste zase tam, kde jste byli. Na začátku.

A protože už nechci být zase pomilionté na začátku, rozhodla jsem se vytvořit tento web. Jsem si totiž jistá, že tak mohu pomoci nejenom sobě, ale i dalším tiše trpícím. Nejhorší je totiž nevědět – což je první fáze této nemoci. Prostě o ní nevíte, nechápete, že se může jednat o nemoc. A tak tomu je po dost dlouhou dobu – v průměru prý cca 10 –  12let. To je doba, po které začne většina nemocných o svém problému mluvit a začnou hledat pomoc „venku“.

Co je to dermatilománie?

Dermatilománie je nemoc, která se nejčastěji řadí mezi tzv. obsedantně-kompulzivní (nutkavé) poruchy, podobně jako patologické vytrhávání vlasů/řas (trichotilománie), patologické kousání nehtů apod. Jedná se o posedlost pokožkou, která může působit jako pouhý zlozvyk. Mezi zlozvykem a nemocí navíc není ostrá hranice, nemocný však po určité době sám identifikuje, že se již jedná o vážnější problém.

Na druhou stranu se ale nejedná o sebe-poškozování, jehož cílem je hledání útěchy v bolesti (jako je tomu např. u řezání kůže apod.) Je to „pouze“ nutkání, byť s obdobným výsledkem – jizvami a ránami na těle.

Projevuje se škrábáním, strháváním a mačkáním kůže, a to především na obličeji, dekoltu a zádech. Dalšími postiženými oblastmi pak mohou být ruce a nohy. I přesto, že postižený vidí jizvy a boláky, které si svými sebe-útoky způsobuje, nemůže se ovládnout a zautomatizovaně si ubližuje dál. Často bez toho, aniž by si to plně uvědomoval – při sebe-útoku se dostavuje jakýsi pocit „transu“ a hlubokého uvolnění.

Z toho je postižený schopen se dostat často až po desítkách minut – až po této době je schopen si uvědomit, co dělá, a má volbu se svým jednáním přestat. To už je ale pozdě – rány jsou znovu rozškrábané, obličej „domačkaný“, z boláků teče krev a pokožka je plná červených fleků.

Untitled design

Gró však hraje psychika

Málokdy se však v souvislosti s dermatilománií mluví o tom, co při ní dotyčný cítí. Nejde jenom o viditelné jizvy a boláky, které si na těle vytvoří. Mnohem horší je následný pocit viny za to, že si postižený své zranění vlastně vytvořil sám, následovaný pocity zoufalství, studu a úzkosti. Zoufalství z toho, že zase „selhal“. Stud za to,že si „to“ udělal sám. A taky stud vyjít ven, na ulici nebo do práce. Protože pohled do zrcadla na tu „spoušť“ je k pláči.

Zoufalství ze selhání. Vždyť jsem si říkal/a, že dnes už se škrábat nebudu. Stud jít na koupaliště a ukázat světu jizvy na těle či obličeji. Intenzivní snaha zakrýt jizvy make-upem. Neustálý vnitřní neklid, stres. Stres z toho, že se musím poškrábat, ale na druhou stranu to chci vydržet. Stres z toho, že jsem se poškrábala a tak opět oddálila uzdravení postiženého místa. Zoufalství z toho, jak jsem neschopný/á.

 AGX_7129

Nejste v tom sami!

Základní pro mě bylo uvědomění, že v tom nejsem sama – jsou nás tisíce. Od náctiletých po čtyřicátníky. Spousta z nás se už uzdravila a dává tak příklad ostatním, tisíce z nás však svůj boj stále ještě svádí. A byl by kratší, kdybychom měli dostatek informací – nejenom o průběhu nemoci a o tom, jak nás umí přelstít. Ale taky o způsobech, jak na ni vyzrát.

Věřím, že můj příběh vás bude inspirovat k tomu, abyste se časem podělili i o ty své, a přispěli tak k společnému vybudování komunity, s jejíž podporou bude život s dermatilománií o mnoho snazší, než byl doposud. ♥